Inženýr Králik: Emil, ještě že králik nemůže střihat

Na začátku byla střižba, normální kámen, nůžky, papír. Vlastně na úplném začátku byla ještě úplně jiná střižba. Byla o to, k čím dětem se během štědrovečerního dopoledne vloupá Ježíšek s klecí s pilinami a vyděšeným úplně malinkatým džungarským křečkem a tajně ho nainstaluje do svátečního bytu. Emoce byly obrovské na obou stranách. Křeček, u kterého se ze zřejmých důvodu dal očekávat brzký skon násilnou smrtí a nebo vyhladověním, to vydržel ještě další dva roky a teprve pak ho pohřbili ve Stromovce.

Tahle událost rozpoutala vlnu dalších kámen-nůžky-papír stříhání, které jí měly překonat, což se ale nikdy nepovedlo.

Jednou jsme si střihli: půlmaraton v Berlíně se zdál u třetího piva v holešovický Železný Spartě jako něco co by mohlo splnit požadovanou míru úchylity. Nakonec se běželo v Drážďanech a ti co v Železné Spartě neprohráli, stíhali nešťastníka v dobrodružné honičce drážďanskými tramvajemi. Kde jsou ty časy! Za rok už jsme běželi v Drážďanech všichni a pak v Lublani a pak v Amstru... od Gruzie nás odradil jen první školní den mého staršího syna, který kolidoval s termínem běhu. Za rok to bude muset ten mladší zvládnout sám. Letos jsme byli v Bilbau ... s Králikem pochopitelně.

Jedna z rad, kterou dam svým dětem, až budou trochu vetší a jestli na to do té doby nezapomenu, bude, aby si pořídili kamarády, kteří jsou magoři. Člověka to udržuje v kondici – psychicky, aby se vyrovnal s tím, že lidé se chovají i nestandardně a fyzicky, aby přežil i ten další běh. Protože to je většinou při běhu mým jediným cílem.

Králík prakticky už před výletem začal žít svým vlastním životem, na který jsem neměla prakticky žádný vliv. Jmenuje se Emil, ale je to Keňan a užil si s námi dost.